Od vzniku České republiky v roce 1993 se zde postavilo přes 200 staveb vzešlých z architektonických soutěží. Téměř polovina z nich byla postavena v posledních 10 letech a několik desítek staveb bude dokončeno v příštích dvou letech. Jedná se o výsledek výrazného nárůstu počtu architektonických soutěží, kterých v posledních letech probíhá průměrně 50 ročně[1].
Architektonické soutěže mají v české architektuře historickou a nezastupitelnou roli. Během 19. a 20. století na jejich základě vznikla řada významných staveb (například Národní divadlo a Národní muzeum v Praze nebo horský hotel s vysílačem na Ještědu). Po roce 1989 se vkládala velká očekávání do architektonických soutěží v rámci demokratizace společnosti a utváření nové národní identity. Na přelomu 20. a 21. století však mnoho soutěží neprobíhalo, a když už, tak často vyzvaných a spíše na exkluzivní stavby jako centrální náměstí, univerzitní budovy, galerie nebo divadla. Mnoho z nich však z různých důvodů končilo neúspěchem, a celé toto období je symbolicky završeno v roce 2007 nepovedenou mezinárodní soutěží na Národní knihovnu, která se stala celospolečensky diskutovaným tématem a nakonec i předmětem soudních sporů.
Výraznější proměnu vnímání soutěží lze sledovat až po roce 2010. V této době vznikla řada lokálních občanských iniciativ a politických uskupení, kterým nebyl lhostejný způsob správy věcí veřejných – ať už šlo o transparentnost rozhodování, komunikaci politiků směrem k veřejnosti, větší zapojení odborníků v různých oblastech, účelné vynakládání veřejných financí a samozřejmě i kvalitu veřejného prostoru a veřejných staveb. Architektonická soutěž se často ukázala být vhodným nástrojem, jak tyto nové společenské potřeby propojit.
Není překvapením, že tyto iniciativy přicházely od občanské společnosti a především na lokální úrovni. Česká republika je charakteristická poměrně velkou roztříštěností místní správy, která je rozdělena mezi více než 6200 obcí. Co se týče architektury a urbanismu, stát nevystupuje v příliš aktivní roli. Soutěže se na státní úrovni vypisují pouze výjimečně, a jeho role je tedy spíše v nastavování legislativního rámce, vypisování dotačních titulů a tvorbě metodik a politik, jejichž reálný dopad na kvalitu vystavěného prostředí je diskutabilní. Aktivní roli tak přebrala nejprve velká města (která se však dlouhodobě potýkají s problematikou územního plánování, zvyšujícím se tlakem soukromých investorů na výstavbu a chybějící důležitou infrastrukturou) a následně i řada menších měst a obcí. Lokální samosprávy jsou nejčastějším vypisovatelem architektonických soutěží[2]. Jejich počet a kvalita tak není výsledkem systémové práce státu, ale aktivitou konkrétních osob nebo skupin ve vedení daných obcí.
Jejich pozice je velmi složitá, protože úspěch a neúspěch se měří každé čtyři roky v komunálních volbách. Tento fakt nedává mnoho prostoru nejen pro naplňování dlouhodobých vizí a koncepcí, ale i pro přípravu a výstavbu běžné veřejné stavby. Tento proces totiž trvá v průměru 5 let, což představuje nejistotu, že v průběhu dojde ke změně směřování obce a případnému zastavení celého záměru. Většina obcí tak stále volí standardní postup výběrem nejlevnějšího projektanta pod dojmem, že ušetří čas. Samotná architektonická soutěž přitom žádné zásadní zdržení neznamená, protože s její přípravou souvisí i podrobná diskuze nad skutečnými potřebami investora, která může eliminovat následné výrazné zásahy do projektu. Zdržení harmonogramu, bez ohledu na to, zda se použila soutěž, nastává spíše v navazujících fázích zatížených přílišnou byrokracií – ať už se jedná o povolovací proces, hledání finančních prostředků nebo výběr zhotovitele stavby.
Jak je vidět, česká kvalitní architektura vzniká ve velmi křehkém prostředí, které kdykoliv hrozí zhroucením. Spousta obcí samozřejmě vypsala pouze jednu jedinou soutěž, zároveň jsou zde tisíce dalších, které na tuto zkušenost ještě čekají. Čím lepší tato zkušenost bude, tím větší je předpoklad, že se dobré jméno architektonických soutěží bude šířit dále. Obrovský počet obcí totiž představuje poměrně rozsáhlou síť, kde si mohou starostové předávat konkrétní zkušenosti a příklady dobré praxe. Pro architektonické soutěže a kvalitní architekturu obecně je mnohem uvěřitelnější, pokud ji starostovi propaguje jiný starosta, nikoliv architekt.
Zajímavý je rovněž pohled na druhou stranu, tedy na samotné architekty. Architektonické soutěže mají viditelný dopad na celou profesi, jelikož s vyšším počtem soutěží dochází k její postupné kultivaci. Architektonická soutěž je jednou z mála příležitostí, jak získat veřejnou zakázku, aniž by bylo nutné soupeřit s ostatními projekčními kancelářemi nízkou cenou práce. V evropském kontextu je poměrně výjimečný vysoký podíl otevřených soutěží[3], které přinášejí rovné příležitosti pro začínající architekty. Stále častěji se českých soutěží účastní i architekti z okolních zemí, protože množství otevřených soutěží je pro ně, i přes jazykovou bariéru, šancí na úspěch. Řada českých architektonických kanceláří soutěží pravidelně a některé se etablovaly právě díky zakázce na základě vítězství v soutěži. Pro architekty je důležité vědomí, že většina soutěží v současnosti pokračuje navazujícími fázemi a velké množství z nich, i přes výše zmíněné obtíže, končí realizovanou stavbou[4], která se stává tou nejlepší reklamou. Objevují se rovněž architektonické platformy, které se zaměřují na propagaci a profesionální organizaci architektonických soutěží a stále větší množství architektů získává cenné zkušenosti v rámci účasti v soutěžních porotách. Důležitými mediátory mezi praktikujícími architekty a politiky je rostoucí počet městských architektů.
K tomu, aby se architektonická soutěž stala v České republice běžným standardem, přesto vede ještě dlouhá cesta. Jejich počet je stále marginální ve vztahu k celkovému počtu veřejných zakázek. Obrovské investice do univerzitních kampusů, nemocnic či dopravní infrastruktury stále postrádají měřítko kvality. Dokud nebudou architektonické soutěže více propagované a podporované i ze strany státu, bude se i zde stále jednat o jednotlivé dílčí úspěchy.
Tomas Zdvihal / architekt, spoluzakladatel CBArchitektura, která se dlouhodobě věnuje propagaci a organizaci architektonických soutěží a člen Pracovní skupiny Soutěže v rámci České komory architektů